Arien a Aleton
Kdesi ve vzdálených lesích v Aletonii, v zemi dobra se odehrávalo něco podivného. Hvězdy zářily jasně a stříbřitý měsíc ozařoval paseku kde pobývali jednorožci. Bylo až nezvyklé ticho. Přestože vanul jemný letní vánek, koruny stromů se ani nehnuly. Jednorožci poklidně spali. Náhle se ozval výkřik. Bylo to volání o pomoc. Jeden z jednorožců se probudil a chvíli naslouchal zda se výkřik neozve znovu. Ano, někdo hluboko v lese opravdu potřeboval pomoc. Jednorožec neváhal a rozběhl se mezi stromy. Uháněl jako vítr a hbitě se vyhýbal kmenům stromů. To co tam uviděl ho šokovalo. Mladá dívka mohlo jí být tak kolem deseti let tam ležela na zemi, na sobě měla bílé zakrvácené a úplně roztrhané šaty , její vlasy byli také bílé a svázané do ohonu. Oči měla zavřené a nehýbala se. V náručí ji svírala druhá dívka, na první pohled mnohem starší. Byly si hodně podobné. Jakmile spatřila jednorožce, její oči se rozjasnily. Opatrně k ní přistoupil a pohlédl na ležící dívku, pak se podíval na druhou a odvrátil pohled, bylo to jasné znamení že jí už nedokáže pomoci.
"To ne." Řekla po chvíli se slzami v očích. Jednorožec jen mírně pohodil hlavou. Pak dívka řekla:
"Tak ji pohřbíme, když nemůžeme udělat nic jiného."
"Souhlasím."
"Ty mluvíš?" vytřeštila na něj své velké modré oči.
"Ne, slyšíš mé myšlenky."
"Ale jak to?"
"Ten kdo slyší myšlenky kouzelných tvorů, má magické schopnosti."
"Ale proč o tom nevím?"
"Nikdy jsi své schopnosti nepoužila."
"A sestra je měla také?"
"Ano, ale ty máš větší moc a už brzy se dozvíš jak ji využít."
"Kdybychom o tom věděly dříve, mohla by se tomu monstru ubránit?"
"Ne, ona sama ne, mohla si jí zachránit jenom ty."
"Měla jsem jí chránit!" vykřikla dívka.
"Nemůžeš za to."
"Ale jistě že ano!"
Dívka se zvedla a začala něco hledat.
"Co chceš dělat?"
"Vykopat hrob pro sestru, buď tak laskavý milý jednorožče a prozraď mi tvé jméno."
"Myslím že bys mé jméno uhodla, jmenuji se po této zemi, Aleton."
"Jsem Arien." Pronesla tiše.
Aleton jen dupl kopytem a před Arien se začala zvedat hlína. Arien jen mlčky sledovala jak se před ní sama od sebe hloubí jáma. Náhle se tělo její sestry vzneslo kousek nad zem a jednorožec začal něco šeptat. Arien však nic neslyšela.
"To... To je úžasné!" řekla ohromeně.
"Nic to není, vsadím se že ty bys to svedla lépe."
"Copak umím ovládat zemi?"
"A ne jen tu."
"Takže dokáži poroučet vodě, ohni, vzduchu a jak už vím tak i zemi?"
"Samozřejmě, ale tvá mysl je oslabena, nedokážeš mocná kouzla, je oslabena každou špatnou vzpomínkou a posílena tou dobrou."
"O ničem podobném se mi ani nesnilo a teď, setkala jsem se s tebou, umím čarovat, ještě včera jsem byla jenom bezvýznamná a proti některým lidem maličká a teď?"
"Ano máš moc. A teď máš příležitost ji využít."
"Nevím jak."
"Stačí se jen soustředit."
Arien zavřela oči, soustředila svou mysl na kopeček hlíny, ale najednou přepadly její myšlenky vzpomínky na její setru, jak se snaží toho odporného netvora odstrčit, jak jí ten netvor trhá na kusy. vykřikla, ale stále nechávala oči zavřené a snažila se zlé vzpomínky vyhnat z hlavy.
"Dost! Otevři oči! Přestaň se soustředit!" křičel Aleton, ale bylo pozdě, Arien se skácela na zem. Jednorožec k ní přiskočil a z rohu mu vystřelil modrý plamínek. Náhle začala dýchat a otevřela oči.
"Co to proboha děláš? Mohla si umřít! Jakmile tě začnou zatěžovat zlé vzpomínky přestaň se soustředit a otevři oči."
"Já říkala že nevím jak mám použít tu mou moc."
Aleton jen zavrtěl hlavou a posunul kopyto vpravo. Hlína se začala valit a padat na
tělo mrtvé dívky.
"Už radši nepoužívej kouzla ano."
"Nebudu." Přikývla souhlasně.
"Ticho Arien! Něco slyším." Poručil jí a napřímil se.
"Támhle v tom křoví! Ten netvor je tu pořád!"
"Musíme pryč Aletone."
"Nasedni na můj hřbet!"
Arien udělala to co po ní Aleton chtěl a rychlostí blesku se hnali na paseku upozornit ostatní jednorožce. Když tam dorazili, netvor byl pryč. Jednorožci spali, ale poplach Aletona je vzbudil."
"Vstávejte! Jsme v nebezpečí! Utíkejte pryč!"
Poplašení jednorožci se rozprchli do stan a Aleton s Arien za nimi. Všichni tvorové obývající tento les znali každý strom a nikdy se neztratili. Jednorožci byli výborní běžci a proto je málokterý netvor dohnal. Všichni uháněli na další nedalekou paseku. Bella, sestra Aletona jim běžela po boku, byla udivená z toho, že na hřbetě jejího bratra sedí člověk. Bella měla srst bílého zbarvení a stříbrné oči, její hříva jí dosahovala až ke kolenům. Aleton vypadal podobně, ale měl o hodně kratší hřívu a oči do zlata, jednorožci totiž mohou mít a většina má jinak zbarvené oči. "Myslela jsem že lidé sem do lesa nechodí." Řekla udiveným tónem.
"Jak vidíš tak chodí." Odpověděl jí Aleton stručně a pořád hleděl před sebe.
"Ona ti nevadí?"
"Kdo by mi měl vadit?"
"Ta co ti sedí na zádech přece!"
"Dej si pozor Bello! Ona nám rozumí! A ne nevadí mi."
"No tak sem se zeptala!"
"Radši už se na nic neptej." Řekl.
"A... Aletone? Ta potvora je za námi!" vyjekla Arien.
Opravdu, netvor běžel ohromnou rychlostí za jednorožci a vypadal že nedá pokoj dokud je nepozabíjí všechny do jednoho.
"Co ho tak rozzuřilo?" Vypískla zděšená Bella a přidala.
"Jak to mám vědět! Radši běž a pusu nech zavřenou sestro!"
Bella už neřekla nic. Když všichni dorazili na mýtinu s úlevou si oddechli.
"Já jsem ale unavená." Zívla Arien a z Aletonova hřbetu se skulila do trávy.
"Jen se vyspi, čeká nás náročný den." Pošeptal a pak šel za zbytkem stáda.
"Co to bylo za nestvůru Aletone?"
"Byl to temnovlk."
"Myslíš tu stvůru která nikdy neumírá, jako my?"
"Přesně tu."
"Pojďme už spát." Rozhodl jeden z jednorožců.
Ostatní jen souhlasně pohodili hlavou a nastalo ticho. Bylo jen pár hodin před svítáním. Aleton se z ničeho nic rozeběhl mezi stromy a divoce řehtal. Ostatní se probudili a ohlíželi se po něm jak zběsile uháněl mezi kmeny stromů.
"Aletone!" Zavolala na něj Bella. Aleton se záhy probral a zjistil že je úplně jinde.
Chvíli se rozhlížel po okolí a pak se vrátil.
"Co to bylo?" Zeptala se pobaveně Bella.
"Arien." Řekl tiše a ohlédl se po ní. Ležela na svém místě, spadl mu ohromný
kámen ze srdce.
kámen ze srdce.
"Já... No ještě před pár hodinami..." Koktal.
"Když ještě byla hluboká noc a my spali na naší pasece, uslyšel jsem zoufalé volání o pomoc. Když jsem tam přiběhl naskytl se mi strašlivý pohled. Na zemi ležela mladá dívka, měla na sobě bílé úplně zakrvavené a roztrhané šaty a v náručí jí svírala Arien. Nedokázal jsem té druhé pomoci už byla mrtvá a tak jsme ji pohřbili a Arien jsem přivedl k nám." Všem se draly slzy do očí.
"Odporná stvůra! Jak to mohla udělat! Je mi té Arien opravdu líto."
"Netuším proč jí chce ta stvůra zabít stejně jako její sestru, ale určitě to má svůj důvod a proto jí musíme chránit."
"Ano." Souhlasili ostatní.
Už svítalo a jednorožci se nechali ozařovat ve slunečním svitu. Jejich stříbrná těla odrážela sluneční paprsky a krásně se třpytili. Působilo to hrdým a majestátním dojmem. Sluneční paprsky dopadly i na ještě spící Arien. Když otevřela oči slunce jí oslepilo, jen co si přivykla náhlému přívalu světla, spatřila třpytící se jednorožce. Tělem se jí rozlil příjemný pocit a když uslyšela Aletonův hlas cítila se ještě lépe.
"No konečně ses probudila, šípková Růženko." Řekl mile. Arien se usmála a postavila se.
"Na slunci vypadáte ještě krásněji než v noci."
"Já vím." Přikývl pyšně.
"A teď se tě konečně můžu zeptat, kdo jsi?"
"Aletone, vždyť ty to víš lépe něž já."
"Vím jen to že máš nějaké schopnosti nic víc."
"No dobrá, pocházím z malého městečka Luna, tam jsem byla jen obyčejná holka co neměla rodiče ani přátele, no a včera mi sestra vyprávěla o vás a temných stvořeních lesa, samozřejmě jsem tomu nevěřila, sestra se na mě rozzlobila a utekla do lesa ukázat mi pravdu, a tam se to stalo."
"Ty že si v nás nevěřila?"
"Nikdy jsem jednorožce neviděla jen slýchávala báje, málo který člověk věří tomu co nevidí."
"Nechceš vyzkoušet svou moc znovu?"
"Nevím, pořád se mi vrací ta vzpomínka na sestru."
"Tak to skus někdy jindy."
"Samozřejmě že to zkusím později."
"A dáš si něco co k jídlu?"
"Ne, nemám hlad."
"Tak až budeš řekni si."
Arien se pořád hlavou promítal děj včerejší noci a také nemohla zapomenout na Aletonova slova : "Ne, ona by se sama nezachránila, mohla si jí zachránit jenom ty."
Tohle jí pořád leželo v hlavě, nemohla se toho zbavit, bylo to nesnesitelné, pořád přemýšlela co bude dělat dál, má se tomu netvorovi pomstít? Pomsta.... pomsta... pomsta.... . Pořád jí to znělo v hlavě.
