close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

►!Reklamy sem!◄

Zápis SB

:) Přihlašte se do "praštěné soutěže" (:


Naše blogy:


Arien a jednorožec 8.kapitola

31. ledna 2009 v 15:12 | Aymona-Simona |  tvorba
Konec lásky

Když se Arien probudila, bylo ráno. Dnešní den měl opravdu zvláštní nádech, jako by se mělo stát něco, co navždy změní budoucnost, něco významného. Obloha byla zatažená černými mraky, a ještě něco bylo zvláštní, Damien spal. Tentokrát bylo na ní aby udělala snídani. Pomocí moci našla jedlé bobule. Damien se probudil a podivil se:

"Ty už jsi vzhůru?"

"Ano, připravila jsem snídani."

"Jak dlouho jsem spal?"

"Celou noc."

"To je zvláštní, nikdy jsem celou noc nespal."

"Asi nemáš dost sil, musíš odpočívat."

"Musím se přeci nasnídat."

"Buď bez obav, snídani ti přinesu."

"Ne, já si jí vezmu sám."

Damien se pokusil vstát, ale nedokázal to, podlomili se mu nohy a spadl do trávy.

"Já ti ji přinesu."

"Tak dobrá, ale příště ti přinesu snídani já."

Arien se pousmála a vzala bobule z pařezu.

"Nejsou otrávené, že ne."

"Jako bych tě otrávit někdy chtěla." Řekla pobaveně a lehla si vedle něj.

"Ty si nedáš?"

"Nemám hlad."

"Jak myslíš, ale v tom případě nebudu jíst ani já."

"Damiene, musíš se najíst alespoň trochu, potřebuješ energii."

Damien už nic neříkal a pustil se do červených bobulí.

"Ještě odpočívej, potřebuješ sílu." Řekla Arien a přitiskla se k němu.

Když se nasytil znovu se ponořil do hlubokého spánku. Arien šla prozkoumat okolí a nechala ho tam samotného. Když se vrátila byl už vzhůru a čekal na ní.

"Kdes byla?"

"Prozkoumat okolí."

"Měl jsem o tebe strach."

"Nemusíš se o mě bát, jsem dospělá a mám kouzelnou..."

"Ano já vím kouzelnou moc, ale pořád mi to nedává pocit jistoty."

"Musela jsem se jít porozhlédnout, nenašli bychom Aletona."

Damien už nic neříkal.

"Měli bychom vyrazit."

"To bychom měli."


Vyrazili na sever, tedy přes řeku. Voda byla ještě studenější než včera a obloha stále zatažená. Každou chvíli mohlo začít pršet. Bylo odpoledne, ale zdálo se že je už večer. Mraky na krajinu vrhly černý stín.

"Dnešek je zvláštní." Řekla po dlouhé chvíli ticha Arien.

"Jak zvláštní?"

"Mám z toho podivný pocit, jakoby se mělo dnes něco stát, něco jedinečného, ale co?"

"Já nevím, žádný takový pocit nemám, ty to vnímáš intenzivněji než já."

"Pravda, ale stejně je to zvláštní."

"Arien, já to tady znám, už jsem tu byl, za chvíli se před námi objeví velký příkop, za ním bude další řeka..."

"Jak jsi tu mohl být?"

"Nevím, ale znám to tu."

Opravdu, za chvíli byli u toho příkopu jak říkal Damien.

"Jak ho překonáme?"

"Býval tady most."

Most tu ještě stál, ale byl v tom malý háček, prkna byla shnilá a hodně jich chybělo, provazy nevypadaly pevně a v některých částech byly potrhané, zkrátka ten most nevypadal vůbec stabilně.

"Ale
vždyť spadneme, není jiná cest?"

"Bohu žel ne."

"Nemůžeš se proměnit?"

"Nejde to."

"A jak to že..."

"Protože jsem to potřeboval."

"Teď to potřebujeme taky tak se proměň."

"Musíme to risknout, nedokážu se proměnit."

"Já nechci umřít."

"Říkám ti že to jinak nejde."

"Tak dobře."

"Musíš jít rychle, nedívat se dolů a víš co ti pomůže? Když se mě chytneš za ruku."

Arien se ho chytla a dívala se jen před sebe. Kousek mostu už měli za sebou, když v tom... KŘACH! Pod Arien se prolomilo jedno prkno, ještě že se Damiena držela, jinak by to bylo osudné. Snažil se jí vytáhnout, ale prkna zlověstně křupala i pod ním.

"Vytáhni mě Damiene! Pomoz mi prosím, nepouštěj mě!"

"Neboj se, nikdy tě nepustím."

Pokusil se jí vytáhnout, ale díky Arien se jeho váha zvětšila a druhé prkno prasklo také. Oba se řítili střemhlav dolů. Damien se soustředil na proměnu, ale nešlo to.

"Sakra! Teď mou proměnu potřebujeme!" zařval a začal přemýšlet jestli to není to poslední co řekl. "Arien, možná je to poslední co ti kdy řeknu, ale ať má poslední slova znějí krásně, miluji tě."

"Já tebe taky." Odpověděla už klidná Arien a snažila se myslet na něco jiného než na to že se řítí k zemi. Najednou se jejich pád zastavil. Těsně nad zemí se Demien proměnil a však nahoru vylétnout nedokázal.

"Ach bože!" vykřikla Arien a začala plakat.

"Je to dobré Arien, jsme v bezpečí, už je to dobré." Utěšoval jí a tisknu si jí k sobě.

"Nejsme v bezpečí a prodlouží se nám doba, co když začne válka mezi zlem a dobrem, co když zlo vyhraje a nenajdeme Bellu v čas?"

"Neboj se Arien, odsud se dostaneme nejdéle za den a rozhodně válka nezačne, ještě ne, ještě nenastal čas."

"Nemluv takhle."

"Měli bychom najít nějakou hrubou stěnu, jen po ní se dostaneme nahoru."

"Nemusíte hledat žádnou stěnu, vy se odtud už nedostanete!" zavrčel hrubý hlas.

"Co to je?" vyjekla Arien a zahleděla se na tvora.

"To je drakolot."

"A ty jsi dracorn."

"Nevidíš že je mnohem větší a svalnatější něž já."

"No a, přemůžeš...

Zarazila se když uviděla dalších deset drakolotů kteří přicházeli.

"Nemáme šanci."

"Ty o mě pochybuješ?"

"Na to jsem zapomněl."

Arien zavřela oči, mezi tím se Damien pustil do nelítostného boje. Proměnil se, ale jen z půlky, teď vypadal jako okřídlený kentaur. Arien se soustředila víc a víc, pak se ponořila hluboko do své mysli. Natáhla ruce k obloze a kolem ní se utvořil větrný vír. Vyzvedl jí nad příkop. Damien se stále potýkal s několika drakoloty, když v tom se zvedl také. Jeden z netvorů, vyskočil a zakousl se mu do nohy. Damien vykřikl a začal kolem sebe kopat. Netvor se ho pustil a spadl na dva ostatní drakoloty jenž zemřeli též.

"Jsi v pořádku?"

"Ano, jen mám trochu pokousanou nohu."

"Mám ti..."

"Ne to nemusíš, v poslední době mě pořád jen ošetřuješ a staráš se o mě."

"Mě to nevadí."

"Ne vážně, to není třeba."

"Jak myslíš, a proč ses proměnil takhle divně?"

"Má moc je jen na několik použití a když to vyprchává stane se ze mě tohle."

"Mám takový pocit že ty pořád něco tajíš, dozvídám se věci, o kterých ses před tím ani nezmínil, neříkal si mi tak úplnou pravdu o tvém druhu."

"Moje matka se dokázala proměňovat v jednorožce a táta v draka, narodil jsem se když zrovna byli v lidské podobě a proto jsem se narodil jako člověk a zdědil jsem tuhle schopnost. Kdyby byli oba proměněni v jiné bytosti, narodím se v podobě dracorna, ale už bych se nedokázal měnit v člověka. Je to strašně složité a proto jsem ti to vysvětlil jinak."

"Pochopila jsem to, ale je to zvláštní."

"Nechceš mě už postavit na zem?"

"Promiň, zapomněla jsem."

"Odpustím ti každou věc, jen mě prosím neopouštěj."

"Damiene, poslyš, nevím jestli je to správná cesta k našemu životu a osudu."

"Tomu nerozumím."

"No, je to těžké to vysvětlovat zrovna tobě, jak jsme... no, ty přece víš."

"Nevím co myslíš."

"Po boji s těmi lvi na břehu řeky a po tom co jsem tě oživila se stalo něco co jsem... co jsem nechtěla."

"Měla jsi to říct, nevěděl jsem že mě nemiluješ. Proč jsi mi vlastně řekla že ano když jsme padali?"

"Protože jsem nechtěla aby má "poslední" slova zněla : "já tebe ne."

"Kdybys mi to řekla dřív!"

"Nemohla jsem."

"Měla jsi plno možností!"

"Prosím, přestaň na mě křičet."

"Nikdy se s tím nevyrovnám, lhala jsi mi!"

"A ty mě snad ne?"

"Přijde mi že se pořád s někým hádáš!"

"A mě už nepřipadáš tak milý jako jsem tě potkala."

"Nikdy ti neodpustím!" ukončil hádku a odešel pryč. Nechal tam Arien samotnou. Už neměla na vybranou, musela pokračovat v cestě, ale sama. Nemohla se vymknout osudu který jí byl předurčen.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama