Osamocená
"Damien měl pravdu, pořád s někým vedu hádky, pořád si dělám nepřátele, musím zabránit tomu abych se seznámila s dalšími lidmi či zvířaty, všem jenom působím bolest, nic než bolest, nemám žádné city!" Nevěděla proč křičí sama na sebe, nabádalo jí to, vrátit se zpět do příkopu, ale teď už bez záchrany, po tomhle už nechtěla žít, ale zároveň věděla že má nějaké poslání, které musí splnit.
"Nemám na vybranou, musím jít dál a naplnit svůj osud, nesmím dovolit zlu podmanit si zemi, dokud budu žít, zlo se nezmocní vlády." To byla její poslední slova, pak by si mohla povídat leda tak sama se sebou což by vypadalo jako kdyby se zbláznila. Šla tedy tou cestou kterou uznala za vhodnou a při tom nevydala ani hlásku. Nevěděla jak se teď ubrání těm nestvůrám. "Počkat! Já mohu létat!" řekla si. Použila svou moc a cesta byla ihned snazší. Letěla nad lesem a náramně si to užívala, nesměla však zapomínat proč to vlastně dělá. Moc jí ale ubírala energii a proto se musela brzy vrátit na zem a pokračovat po svých. Slunce se pomalu chýlilo k západu a Arien začalo docházet to co na tomto dni bylo tak zvláštní, od chvíle kdy jí Damien opustil, už necítí žádný zvláštní pocit, nechápala to, vždyť mohli pokračovat v cestě jen jako přátelé. Pořád nad tím přemýšlela, jak nad Damienem tak i nad Aletonem a Bellou. Pak si sedla na zem a rozplakala se. Slunce už zapadlo a ona tam pořád ještě seděla. Nedokázala usnout, a když usnula, zdály se jí strašné sny o tom, jak si zlo podrobí zemi a jak jednorožci umírají. Les v noci vypadal hrůzostrašně a Arien začínala přemýšlet nad tím, co bude dělat až jí napadnou nějaké zrůdy nebo zvířata. Dočkala se rána, ale byla tak ospalá, že zde musela ještě zůstat. Probudila se někdy kolem poledne.
"Nemám čas, musím pokračovat dál, musím zachránit dobro."
Říkala si když vstávala, a ta myšlenka jí dodávala sílu, musí zachránit dobro, kdo jiný by to udělal když ne ona? Kdo jiný by bojoval se zlem? Osud dobra leží v jejích rukou a jestli nepřijde včas... ani na to nechce myslet. Žene se v před a nic jí nedokáže zastavit, neví kudy a kam má jít, ale láska k jednorožcům jí cestu ukazuje. Kdyby nastaly nějaké problémy, má svou moc, moc všech živlů přírody.
"Proč je ta cesta tak dlouhá?"
povídala si pro sebe. Rozhlédla se po lese. V dáli se zaskvěl okraj lesa. Arien se rozběhla. Utíkala neuvěřitelnou rychlostí a byla stále blíž a blíž konci tohoto lesa. Když minula poslední stromy, pohled jí vyděsil, ale byla odhodlaná jít dál. Před ní byla obrovská planina, nerostl tam ani plevel, nic než kameny, hlína a dálný obzor. Nebylo vidět ani na její konec, byla jako oceán. Arien učinila několik nesmělých kroků, ale pak ji něco přerušilo. Zaslechla za zády kroky. Prudce se otočila a zůstala užasle zírat.
